Pákistánské obrázky I
V sobotu, 8. října 2005 v 8:15 se v Pákistánu zastavil čas. Většina lidí se právě probouzela nebo ještě spala, když severní oblasti země zasáhlo smrtící zemětřesení o síle 7,6 stupně Richterovy škály. Zahynulo nejméně 87.000 lidí, tisíce dalších utrpěly vážná zranění a miliony přišly o domov. Jak vypadá Pákistán "rok poté" se zajela podívat Dana Kovaľová, redaktorka zahraniční redakce ČTK.
Začalo to e-mailem, který jsem začátkem září poslala své nadřízené. „V říjnu to bude rok od zemětřesení v Pákistánu. Co kdybych se zajela podívat, jak se stihli vzpamatovat a tak?.“
„Sbal si, detaily doladíme pak,“ zněla odpověď.
Díky ní jsem se nejen podívala do pákistánské části Kašmíru „rok poté“, ale taky si na vlastní kůži a žaludek vyzkoušela muslimský postní měsíc ramadán. Stála jsem na místě, kde se setkávají tři největší pohoří světa i na britském hřbitůvku nad hroby koloniálních důstojníků a mnohem současnějších horolezců. Vyzkoušela jsem slušnou sbírku malých hotýlků, kde občas ze sprchy tekla teplá voda, občas studená a místy z ní padali mrňaví mravenci.
Potkala jsem se s lidmi, kteří mě bez ohledu na odlišnou kulturu, víru, i cokoli jiného vzali mezi sebe, i s těmi, pro které jsem byla největší atrakce od získání nezávislosti. Směla jsem se podívat na jedny smluvené námluvy, mohla jsem přihlížet večerní modlitbě, ochutnala z místní kuchyně, co se dalo, i načerno koupenou vodku místní provenience.
Mým úkolem bylo hlavně psát, ale snažila jsem se pochopitelně i fotit – s úspěchy spíš menšími, než většími. Víc snímků mi zůstalo v hlavě než na filmu nebo kartě digitálu. O oboje se s vámi zkusím podělit – a přidat pár zkušeností pro ty, které by Pákistán mohl lákat k návštěvě.
SALAAM ALEIKUM, BABADŽÍ, CAN I?
Nejsem krajinář, při focení mě vždycky nejvíc zajímají lidi. Pákistán sice není tak muslimskými pravidly sešněrovanou zemí, jako například Írán nebo Saúdská Arábie, ale i tady je islám státním náboženstvím zakotveným i do oficiálního názvu státu. Proto je přinejmenším zdvořilé, a místy mnohem bezpečnější, nefotit tajně, „nekrást“ obrázky dlouhým sklem a focené osoby se zeptat.
Věta z titulku patřila k nejčastějším, které jsem v Pákistánu říkala – salaam aleikum je pochopitelně pozdrav, babadží znamená „strejdo“ a dá se použít pro oslovené kteréhokoli muže, který překročil práh puberty. Základům angličtiny rozumí skoro každý, navíc zvednutá ruka s fotoaparátem doplněná úsměvem funguje jako otázka stoprocentně. Případné odmítnutí, které se dá očekávat především od ortodoxních muslimů, důrazně doporučuji respektovat.
Pokud chce cizí muž fotit ženu, pak by měl mít souhlas jejího mužského příbuzného. Jako žena jsem v tomhle měla výhodu, v Kašmíru jsem mohla do „ženských“ prostor táborů pro oběti zemětřesení a směla jsem tam fotit bez nutnosti žádat o povolení muže.
I tak mám na fotkách z Pákistánu mnohem víc mužů (a dětí) než žen – v některých oblastech severního Pákistánu, v Baltistánu a Severních kmenových územích, prostě ženu na ulici nepotkáte. O to větší atrakce jsem tam ovšem byla já, což byla dvojsečná zbraň. Na jednu stranu mi prošly věci, které se normálně nesmějí – vyfotit si vojenskou základnu nebo policistu na ulici – na druhou stranu se rovnalo zázraku, když jsem do hledáčku dostala někoho, kdo na mě právě upřeně nezíral.
Do Pákistánu jsem letěla vybavená služebním Nikonem D50 se dvěma setovými objektivy, ovšem ten delší (80–200) zůstal celou dobu v batohu. Na foťáku jsem měla stabilně zoom 26–80, u kterého mi (jsouc rozmazlená z klasiky), pekelně vadila nízká světelnost. Krom digitálu jsem vezla klasickou Yashicu s Yashinonem 1,7/50 a zásobou černobílých filmů.
Brzy jsem ale zjistila, že na klasiku toho moc nenafotím. Ve chvíli, kdy mi člověk, kterého jsem si chtěla vyfotit, kývnul na pořízení snímku, jsem měla čas na dvě, maximálně tři cvaknutí – a ty jsem s ohledem na svou práci musela udělat na digitál, abych měla fotky k reportážím. Fotit digitálem a pak sáhnout ještě pro klasiku mi připadalo krajně nezdvořilé, takže dvanáct filmů, s nimiž jsem do Pákistánu odlétala, zůstalo nepoužitých; přivezla jsem jen jeden rozfocený film.
Ve chvíli, kdy jsem tohle ještě netušila a vzhledem k tomu, že mi letecká společnost zatoulala kufr, který za mnou dorazil o pět dní později, jsem se snažila v Islámábádu sehnat černobílé filmy. Bez šance. Barevné prakticky kdekoliv, ovšem už jenom vysvětlit, co je to černobílý film, bylo hodně těžké. Nakonec se to povedlo v jednom fotolabu, kde byl mladík ochotný poptat se ve skladu, a pokud by tam něco takového měli, do druhého dne mi je dovézt. Na tuhle alternativu ovšem nedošlo, protože mezitím jsem odjela do Kašmíru a zjistila, že na klasické focení bych měla raději zapomenout.
- Předchozí strana
- 1
- 2
- Další strana
Komentáře
Zobrazit diskusi ke článku ve fóruČetla jsem, díky!
už letím i na to nový pokračování!
díky :)
Díky za poutavé (a velmi poučné) počtení, Dani! Fotky jsou prima... plné exotiky i emocí.. Klobouk dolů před Tvou odvahou...
Imho...dle galerie je KULIHRÁSEK odborník na slovo vzatý.. ;-)))
Danuš rád jsem tě dnes viděl...a těším se na setkání 20.1. ;-)
Pěkné a poučné pro Ty , kteří se nemohou do té dáli podívat.Přeji další zajímavé cesty a pro nás ostatní pěkné články. Díky Ivana
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.