BARVY NAŠÍ PSÝCHE, ŠKOLA BARVY JANA POHRIBNÉHO, 5. DÍL

Jakou barvu má křik?

K pochopení působení barev na naši psychiku vede řada cest, ale mezi nimi lze vysledovat tři základní výzkumné směry.

1) zkoumání prožitkové kvality barev, tedy vztah barev vůči pocitům a náladě

2) výzkum psychofyziologické podstaty barevného vnímání

3) výzkum symbolických hodnot barev, tedy jak je specifický význam barvy určen konvencí. Poznatky z tohoto oboru jsou aplikovány a rozvíjeny v diagnostice, typologii osobnosti, ale také v oblastech, kam lze zařadit i médium fotografie (reklama, design, umění…)

O vlivu barev na psychiku člověka již podrobně psal zmiňovaný J. W. Goethe, jehož charakteristiky, opírající se převážně o jedinečnou básnikovu intuici a pečlivá pozorování zejména v přírodě, stejně tak o tisícileté lidské zkušenosti, byly v mnohém potvrzeny a doplněny dalšími badateli a umělci, kteří toužili proniknout hlouběji do psychofyziolo­gického významu barev a jejich cíleného účinku v obraze či jiném výtvarném díle.

Proč modrá vítězí nad oranžovou?

Demonstrace proti A. Babišovi na Václavském náměstí, červen 2019

Na domácí politické scéně to před lety vypadalo naopak, ale kam se vytratila “oranžová” partaj, která tu dokonce s modrou utvořila mocenskou dohodu známou jako opoziční smlouva? Seriózní průzkumy (např. prof. Joe Hallocka) poukazují na převažující oblibu modré napříč genderovým i věkovým rozvrstvením západní společnosti. Preference určitých barev jsou přirozeně důsledkem tradic, kultury, zkušeností, ale zejména asociací, které si s nimi spojujeme. Obliba modré jak u ženské, tak mužské populace plyne v mnohém z asociace, s kterou si tuto barvu většina spojuje – s důvěrou, bezpečím. Rovněž je to barva, jak si dále ukážeme, souladu, uklidňující, evokující prostor modrého nebe či čisté vody. Jak jsem se také již zmínil, je to barva se silným křesťanským aspektem (P. Marie), ale rovněž barva důležitých mezinárodních (mírových) institucí. Jednoznačná volba modré překrývá i její negativní asociace spojené s chladem, smutkem, melancholickou (bluesovou) náladou apod.

Mnohem překvapivější je, alespoň pro mne, výrazně menší obliba barev, které se blíží oranžové barvě. Vždyť je to barva hřejivá, plná slunce, pro mnohé barva asociující zábavu, hravost. Pro většinu dotázaných jsou však barvy odvozené od oranžové synonymem něčeho laciného (u hnědé dokonce chudoby). Oranžová a žlutá (a jejich zakalená, ztmavená kvalita v podobě hnědé) jsou navíc často mezi barvami, které jsou buď milovány nebo ostře odmítány.

Neméně zajímavé výsledky poskytl Hallockův výzkum v otázce preferencí barev v závislosti na věku. Zdá se, že v mladším a zejména dětském věku máme tendenci preferovat barvy s delší vlnovou délkou (zejména červenou a její jemnější odstín – růžovou), ale s přibývajícím věkem se obliba přesouvá k barvám s kratším vlnovým rozsahem. Lze navíc pozorovat i postupný nárůst obliby purpurové (u řady respondentů asociace s odvahou a chrabrostí – v USA se např. udílí purpurová medaile za statečnost, ale také nezapomeňme na duchovní aspekt této barvy) na úkor zelené. Pomineme-li, že ještě do 12. století byla modrá velmi vzácná, takřka na okraji zájmu a užití, pak lze říci, že v moderní západní společnosti si drží své dominantní postavení takřka v každém věku…

Filozof od Konfuciova chrámu, Peking

Chcete-li být opravdu adresní, diagnostikovat (nejen) barevné preference konkrétní osoby (třeba vás samotných) nebo skupiny lidí, pak se zaměřte na typologii dané osobnosti nebo se rovnou svěřte psychologovi, který pravděpodobně využije některého z psychologických testů k tomu určených. Vedle nejstaršího a jednoduchého typologického dělení Hippokratova dle lidských temperamentů, se užívá dělení německého psychiatra E. Kretschmera nacyklotýmy – „kam patří lidé otevření, jenž snadno podléhají citům, pocitům a náladám svým i svého okolí. Vůči barvám jsou mnohem vnímavější než schizotýmové – to jsou suší systematici, které barvitost světa drásá a kteří své city neustále kontrolují.“21 Obecně je vžité zejména dělení C.G. Junga naextroverty (zaměřeni na vnější svět) a introverty (lidé uzavření do svého nitra), kde první dávají přednost barvám teplým, kdežto introvert upřednostňuje modrou a zelenou. Pro hlubší analýzu zkoumané osobnosti se používá vedle jednoduššího Roschachova testu, či složitějšího Pfisterova či Frielingova testu nejvíce tzv. Lüscherův barvový test. který lze velmi zjednodušeně charkterizovat jako řazení barev dle asociací klienta/pacienta k danému úkolu/otázce. „Malý Lüscher“ vychází ze čtyřech základních odstínů – tmavomodré, temně zelené s nádechem do modra, červenooranžové a světle žluté – a je doplněn barvami pomocnými: fialovou, hnědou, černou a šedou. Podle Lüschera představují čtyři základní barvy základní lidské potřeby: modrá – klid a spokojenost, zelená – sebeuplatnění, červená – činnost, žlutá – naději. Významy těchto barev jsou neměnné.

Nákupní centrum Green Park View, Peking

Klíčový je „osobní vztah k barvě“. Pro někoho je příjemná, jinému se zdá nudná, dalšího irituje.
Sestavy barev od nejsympatičtější k méně sympatické, stejně tak jejich vzájemné vztahy a kombinace pak leccos napoví o psychologickém profilu zkoumaného. V klinické praxi se používá více „velký Lüscher“, který sestává ze 7 barevných tabulek, na kterých je 73 barevných polí sestavených z 25 barev. Psychologům tak poskytuje podrobnější obraz pacienta. S inovovanou podobou testu (o princip slovních asociací), který již plně využívá přednosti počítačové techniky a možností provádět test prostřednictvím internetu, přišel počátkem 21. století mj. český psycholog Jiří Šimonek, kterou nazval Barvy života. Metoda se úspěšně uplatňuje zejména ve školství, personalistice, v partnerských vztazích atd., nicméně je kritizována částí vědecké obce podobně jako test Maxe Lüschera pro neověřitelnost výsledků, a dokonce označována za šarlatánství.

Výzkumy nám mohou však jistě napovědět nejen cosi o obecném uvažování, preferencích i zájmech společnosti, ale také jak cíleně s tímto aspektem barev pracovat. Budete-li chtít zaujmout konkrétní genderovou nebo věkovou skupinu, pak má smysl, vedle cílených asociací a symbolického působení konkrétních barev (více v jedno z dalších dílů nazvaný Barva jako symbolický i léčivý jazyk) zařadit do snímku i barevné prvky, které, právě z výše uvedených důvodů a asociací mohou (alespoň u větší části) „zabodovat“, aniž si příjemce plně uvědomí, proč je mu sdělení (produkt, služba, symbolické sdělení atd.) sympatické.

Vaším tvůrčím záměrem však může být i opačný efekt – „podráždit“, stimulovat podvědomí určité skupiny lidí barvou, která zrovna nepatří k těm oblíbeným. Moje a starší generace je do jisté míry „alergická“ na rudou barvu plynoucí z asociace k prožité době „socialistických zářných zítřků“ a symbolu proletářské revoluce. Máte-li pocit, že na to někteří z nás již zapomněli a jsou blahosklonní k porušování lidských práv v současné Číně či nebezpečné rétorice domácích komunistů, zkuste do témat, kde např. dominuje člověk, do dokumentární fotografie apod. zapojit více rudé…

Bez barvy to (asi) neprodáte

Představte si, že půjdete do nákupního centra, ale vše je jako černobílá fotografie – bez barev (pamětníci jistě namítnou, že to tak někdy vypadalo i v dobách již zmíněného socialistického ráje, ale přeci jen nějaké ty barvy tam byly…). Bude vás vystavené oblečení, doplňky pro domácnost, hračky pro vaše děti či koktejl na barovém pultu vůbec lákat k nákupu či ochutnání? Budete emocionálně, smyslově nebo fyzicky stimulováni natolik, že se rozhodnete si něco koupit? Pravděpodobně nikoliv… Bez barev naše smysly nejsou dostatečně stimulovány. Naše kupní rozhodování je často vedeno emocemi (barvou) a pak je teprve potvrzeno logickým uvažováním.

Téměř na 90 % spotřebitelů má barva důležitý vliv při jejich kupním rozhodování. Výzkumy ukázaly, že 62–90 % lidí se při primárním seznámení s produktem či prostředím docca 90s podvědomě orientuje a rozhoduje podle barvy. Také pozornost, jak již víte, je aktivována barvou. Elektroencefalograf jasně vědcům ukáže, že naše podvědomí reaguje na oblíbenou barvu či barvu stimulující mnohem dříve, než ji vyhodnotíme vědomím. Barva rozlišuje, a toho by si měly být vědomy firmy při tvorbě svého loga a corporate designu. Většina lidí si zapamatuje logo podle barev a pak až podle tvaru.

Neexistuje „špatná“ barva, ale jsou barvy, které se hodí a charakterizují určitý druh podnikání lépe a které vybudí reakci, kterou očekáváte a naopak. Velké firmy investují (zejména např. v automobilovém, oděvním průmyslu) nemalé peníze do výzkumu, které barvy jsou v tom roce trendy, jak a proč působí na konzumenty, na cílové skupiny (lišící se pohlavím, věkem, zájmy, etnikem atd.).Tvůrčí barevná fotografie pracuje na stejném principu, byť se mnohdy jistě nevydáte jen cestou užití atraktivních barev a nebudete se chtít příjemci vašeho sdělení vždy zalíbit. Jak jsem naznačil i na konci předešlé kapitoly, někdy je mnohem přínosnější stimulovat divákovo vnímání méně příjemnými otázkami, které mohou vámi užité barvy a náměty vyvolat.

SEAT (Autosalon Frankfurt n. M.)

Jak znějí či chutnají barvy?

Pokusy s rostlinami, jinými živočichy, ale i s člověkem ukazují, že náš rádius vjemu odlišných barev není omezen, jak by se zdálo, jen na zrak. Je-li naše pokožka vystavena působení např. červeného světla – zvýší se napětí ve svalech a a krevní tlak. U modrého světla tomu je obráceně. Červená barva působí nejen na povrchu, ale i do hloubky; působí na krev, podporuje tvorbu krevního cukru, stimuluje sexuální hormony. Modré světlo naopak podporuje okysličování tkání, aktivizuje respirační enzym – podporuje dýchání. Hormonální činnost tlumí. Toho částečně využívá např. chromoterapie, o které tu bude ještě zmínka v rámci rozboru jednotlivých barev. Na barvy nereaguje jen naše tělo, ale u některých jedinců i některé další smysly. Dokážou barvy nejen vidět, ale také třeba slyšet nebo chutnat. Synestezie (sdružení vjemů dvou nebo více tělesných smyslů) je jev jdoucí zcela mimo vůli vnímajícího, který může trvat celý život, ale také jen přechodnou dobu (některé studie tvrdí, že až 20 % dětí má tuto schopnost; je také častější u žen a je dědičná, což souvisí i s genetickou výbavou). Lze ji vyvolat také uměle např. pomocí halucinogenních látek (LSD, marihuana apod.). Barevná hudba, jak ji např. vnímal a také popsal ruský skladatel Nikolaj Rimskij-Korsakov, který přiřazoval jednotlivým tónům barvy, je projevem určitého propojení smyslových center. Skladatel Ferenc List prý uváděl hudebníky v úžas rozkazy: „Toto místo je v hluboké fialové, prosím, abyste se podle toho řídili,“ nebo: „Ne tak růžově!“23 Jiný slavný Rus malíř Vasilij Kandinskij zase vnímal barvy jako hudební nástroje. Můj kamarád Paulo zTorrie v dětství rád lízal pastelky, aby se „najedl“ barev. Někomu se mohou vůně jevit v barvách, pro jiného jsou konkrétní jména osob spojena s barvou. Básník Arthur Rimbaud napsal dokonce báseň Voyelles (Samohlásky), kde publiku naznačuje, v jakých barvách ve skutečnosti písmena vidí.

Stimuluj smysly

Na barvy nereaguje jen naše tělo, ale u některých jedinců i některé další smysly. Dokážou barvy nejen vidět, ale také třeba slyšet nebo chutnat. Synestezie (sdružení vjemů dvou nebo více tělesných smyslů) je jev jdoucí zcela mimo vůli vnímajícího, který může trvat celý život, ale také jen přechodnou dobu (některé studie tvrdí, že až 20 % dětí má tuto schopnost; je také častější u žen a je dědičná, což souvisí i s genetickou výbavou). Lze ji vyvolat také uměle např. pomocí halucinogenních látek (LSD, marihuana apod.). Barevná hudba, jak ji např. vnímal a také popsal ruský skladatel Nikolaj Rimskij-Korsakov, který přiřazoval jednotlivým tónům barvy, je projevem určitého propojení smyslových center. Skladatel Ferenc List prý uváděl hudebníky v úžas rozkazy: „Toto místo je v hluboké fialové, prosím, abyste se podle toho řídili,“ nebo: „Ne tak růžově!“23 Jiný slavný Rus malíř Vasilij Kandinskij zase vnímal barvy jako hudební nástroje. Můj kamarád Paulo z Torrie v dětství rád lízal pastelky, aby se „najedl“ barev. Někomu se mohou vůně jevit v barvách, pro jiného jsou konkrétní jména osob spojena s barvou. Básník Arthur Rimbaud napsal dokonce báseň Voyelles (Samohlásky), kde publiku naznačuje, v jakých barvách ve skutečnosti písmena vidí.

A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek, já jednou vypovím váš různý vznik a druh…

Většina z vás asi těmito schopnostmi nedisponuje, ale můžete se při tvorbě barevných fotografií zamýšlet, jak by určité kombinace barev či jednotlivé barvy voněly, zněly či naopak, jak vyjádřit pomocí barev např. hudební motiv, který je vám blízký. Jistě vám pomohou i slovní asociace ve spojení s barvou, když je její tón temný či světlý, lehký či těžký, teplý či studený apod. Inspirovat se můžete kupř. i v abstraktních obrazech Fr. Kupky, které jsou výrazným projevem syntézy hudby a barev, nebo třeba objekty průkopníka kinetického umění Zd. Pešánka, který vytvořil dokonce barevný klavír neboli spektrofon. A mimochodem: Josef Sudek, velký milovník klasické hudby, ve chvíli, kdy cítil, že nastal pro snímek ten správný moment, říkával, že slyší jak „hudba hraje“.

Cvičení: Vytvořte působivé a kreativní fotografie, kde bude dominovat vaše oblíbená barva a zkuste max. jednou větou vysvětlit proč jí dáváte přednost.