PROTIKLADY SE VZÁJEMNĚ POTŘEBUJÍ, ŠKOLA BARVY JANA POHRIBNÉHO, 3. DÍL

Oko má svou zvláštní krátkodobou „paměť“. Zkuste soustředěně pozorovat alespoň 30s výraznou červenou plochu fotbalové branky na levé spodní fotografii zamlžené krajiny a pak ji zakryjte (nejlépe kusem černého papíru) a rychle se podívejte do stejného místa na pravé fotografii. Co jste zahlédli? Asi nepříliš výrazný, ale přesto zřetelný obdélník ovšem nikoliv v původní barvě, ale v barvě komplementární vůči červené – měli byste krátkou chvíli vidět zelenomodrou plochu, byť mnohem světlejší než by odpovídalo očekávané sytosti barev (efekt bude výrazně zřetelnější, budete-li pokus provádět na monitoru nebo pomocí projekce, kde je mnohem vyšší světelný kontrast). Nejedná se však doslovně o paměť oka, ale o paobraz nebo-li sukcesivní kontrast, který je reakcí na účinek a intenzitu původní barvy, kterou se snaží vyrovnat protilehlou (komplementární) barvou (viz barevný kruh). Náš zrak, jak ještě uvidíte z řady dalších příkladů, má tendenci vyrovnávat protiklady, jakoby neměl v oblibě jednostranné zatížení.

Člověk i celá příroda je založena na dynamické souhře protikladů, které se doplňují a bez nichž by nebylo rozmanitosti. Bez zimy bychom necítili teplo, ticho bychom nedocenili, kdyby neexistoval hluk, a abychom vnímali světlo, potřebujeme tmu. Lze dokonce říci, že abychom rozpoznali dobro, musíme poznat, co je zlo…

Lidský organismus se snaží udržet vždy protiklady v rovnováze. Na přehřátí reaguje pocením, které vede k ochlazování. Stejně tak oko při jednostranném (jednobarevném) vjemu reaguje doplněním protilehlé barvy, touží po celistvosti.

Josef Albers rovněž formuloval jednu z klíčových okolností vnímání barev, ve které je opět obsažena zmíněná celistvost: „jsme schopni slyšet jediný tón, ale nikdy (myšleno bez použití speciálních zařízení) nevidíme jedinou barvu nespojenou a bez souvislostí s jinými barvami. Barvy prezentují sebe v souvislém toku, konstantně propojené s měnícím se okolím a měnícími se podmínkami."

Proto ještě jeden příklad: Jak na vás působí barevný pruh umístěný proti odstupňované obloze od světlé do tmavší modré? Zdá se vám, že je také odstupňovaný od světlejší do tmavší barvy? Stačí, když si třeba pomocí papíru zakryjete pozadí, a uvidíte, že je to jedna barva bez jakéhokoliv stupňování. Je to důsledek vlivu a proporce okolní plochy (pozadí), který náš zrak vyhodnotí tak, že také pruh se nám jeví jako odstupňovaný, ale v obráceném směru. Jistě si vzpomenete na Albersův pokus s teplou a studenou vodou, kde byly pocity také opačné, a tedy na již zmíněné vyrovnávání protikladů.

Budete-li fotografovat na přechodovém (graduálním) pozadí (např. šedá a černá) jednobarevný předmět, opět se projeví identický efekt. Tam, kde bylo pozadí tmavší, působí objekt světlejším dojmem a obráceně. Efekt je zřetelný pouze tehdy, ponecháte-li více prostoru kolem předmětu, tedy výrazně bude převažovat pozadí (podobně jako u obrázku s pruhem na šedém přechodovém pozadí). Samozřejmě, použijete-li světlejší přechodové pozadí (např. bílá-šedá), pak se může projevit výrazněji odraz od bílé do předmětu (pokud předmět na pozadí stojí…), který ovlivní výsledné klamné „stupňování“ na předmětu a ve skutečnosti jej může i odspodu (od bílého pozadí) zesvětlit. Přechodové pozadí se často používá ke zdůraznění prostorového dojmu – přechod od světlé k tmavší barvě působí jako úbytek světla se vzdáleností. Analogií k přechodovému pozadí a prostorové impresi může být rovněž krajina, kdy tóny u horizontu bývají světlejší a směrem vzhůru se ztmavují.

Podobnou relativitu barev můžete vyvolat, pokud dva stejně barevné objekty, plochu, rozdělenou na dvě části, umístíte mezi výrazné barevné plochy (opět pozor na proporce) – viz ilustrace. Máte dojem, že šálek má stále stejné barvy?

FANTOM (BAREV) PŘICHÁZÍ SE ZPOŽDĚNÍM (SUKCESIVNÍ KONTRAST)

Jistě jste se někdy podívali do silného zdroje světla a následně, když jste se odvrátili do méně osvětleného prostoru nebo zavřeli zcela oči, určitou dobu vám putoval „před očima“ tento zdroj světla (např. žárovka) resp. jakýsi jeho duch. Pokud jste se podívali do světlejšího pozadí, pak byl tento duch světla negativní. Umístíte-li před světlo barevný filtr (např. fialový), a snížíte tak intenzitu světla, abyste se do něj mohli dívat déle, bude váš putující duch, zvláště při pohledu na světlou plochu, mít barvu komplementární (žlutozelenou) k barvě filtru, přes který jste se dívali

Je to obdobný příklad, jako již uvedená fotografie fotbalového hřiště v mlze s výraznou barevnou plochou, která se vám patrně zobrazila na druhé fotografii v modrozelených barvách, kdy oko hojí (vyrovnává) příliš dlouho trvající jednostranný (jednobarevný) vjem. Komplementární barva přichází se zpožděním, tj. sukcesivně a stejně tak pomalu mizí, dokud podrážděné receptory sítnice postupně „nezresetují“ fotopigmenty, které byly přeexponovány barvou či dokonce dočasně „vyběleny“ intenzivním světlem.

Putující duchové před vaším zrakem jsou spíš rušivý element, pletou se někdy do následných pohledů, aniž byste si to přáli. Principu jejich „zjevení“- následného kontrastu – však lze tvůrčím způsobem využít, když chcete v následné scéně nějakou barvu více zdůraznit. Modře a chladně působícímu interiéru bude předcházet scéna, obraz se žlutým či žluto-oranžovým teplým zabarvením, často docíleným jen světelně. Tohoto efektu využití smyslového podráždění jednou barvou, aby tím vystoupila následně druhá, se využívá zejména ve filmu, reklamě či na divadelní scéně, ale můžete s ním pracovat i ve fotografii tam, kde víte, že divák půjde od jednoho obrazu k druhému v poměrně krátkém sledu (např. při sledování vašeho audiovizuálního programu sestaveného z fotografií). Designérsky rafinovanější časopisy orientované na módu, reklamu, architekturu apod. občas také, právě z výše uvedených důvodů, následný kontrast využívají na stránkách jdoucích po sobě.

ZÁLEŽÍ NA BARVĚ SOUSEDA (SIMULTÁNNÍ KONTRAST)

Neméně zajímavé je vzájemné bezprostřední působení barev v těsném sousedství. Zátiší na výše uvedených fotografiích s jednobarevným pozadím je stejné – šedé, ale budete-li pozorovat fotografie pozorně, jistě vám neujde, že u červeného pozadí působí šedá jemně do azurové, u modrého do žluté a u zeleného do purpurové barvy. Oko ihned opět vyrovnává, doplňuje výraznou barvu barvou komplementární, která ovlivní i výraz barvy neutrální (šedé).

Se simultánním kontrastem lze působivě pracovat ve studiu, kdy máte možnost využít reflektory opatřené barevnými filtry a vytvořit scénu s vrženými stíny (lepší je použít směrové světlo) na neutrální (bílé, šedé) pozadí. Nasvítíte-li scénu jedním směrovým reflektorem s např. zeleným barevným filtrem, pak budou stíny poměrně zřetelné a tmavé. Pokud stín však prosvítíte bílým světlem (zde je naopak lepší rozptýlené světlo od odrazné plochy nebo přes softbox, aby nevznikaly dvojí stíny), samozřejmě o menší intenzitě, abyste zcela nezrušili barevnost, uvidíte, že ve stínu je „ukryta“ doplňková barva k zelené = purpurová. Pochopitelně, že bude patrná i na fotografii, kterou si tento jev potvrdíte. Ovšem pokud byste fotografovali pouze detail stínu, tedy izolovaný od zeleného světla, žádný zázrak se už nekoná, stín bude víceméně neutrální. Vše je klam způsobený naším zrakem, který přemíru zelené (i na fotografii) doplňuje barvou komplementární, aby vytvořil již zmíněnou celistvost, tolik mj. chybějící v současném světě.

O simultánním kontrastu zde bude ještě řeč v souvislosti se základními principy barevné kompozice (viz jeden z dalších dílů Přemýšlejte barevně), kde mj. poukáži na další rozměr tohoto fyziologického jevu a využití vzájemného kmitání, pohybu barev „nepravě“ komplementárních a vzniku tzv. kinetického efektu.

Simultánní kontrast – zesílení efektu působení jedné barvy na prosvětlené stíny.

BARVY SE ODEČÍTAJÍ

Listy (květiny, tváře…) jsou vyfotografovány za stejných světelných podmínek, ale barva pozadí je odlišná. Oba listy (pokud se díváte na oba obrázky najednou – tedy na střed mezi ně) působí, že jejich barva je takřka stejná, dokud je nepřiložíte k sobě a neporovnáte skutečnou světlost a odstín barev. Klíč k pochopení, proč na rozdíl od výše uvedených příkladů jedné barvy, která působila jako dvě, vypadají dvě různé barvy jako jedna, je v odečítání světlosti i barvy od fotografovaného objektu. Světlé pozadí odečítá jas (světlost) od světlého listu a stejně barevné pozadí absorbuje svou vlastní barvu obsaženou ve fotografovaném objektu (listu). Obdobně to platí pro tmavé barvy na tmavém pozadí. Výraz každé barvy (barevný tón a jas) tedy můžete ovlivnit skrze pozadí resp. barvu a světlost prostředí, které ji obklopuje. A mimochodem: chcete-li tmavší fotografii zvýraznit, rozhodně ji nedávejte do bílé pasparty. Také tmavší paspartování a rámování často pomůže barvám, aby z obrazu více vystoupily – osobně dávám přednost zcela černé.

OPTICKÉ MÍCHÁNÍ

Tanec s vějíři, Chrám Nebes, Peking, 2013 / Čím více oddálíte snímek, tím více se vám body barevného rastru spojí ve výslednou barvu.

V návaznosti na předešlé zkušenosti, jak náš zrak naloží s kombinací barev a jejich vzájemných proporcí, by vaší pozornosti neměl ujít proces podobný simultánnímu kontrastu, kde ovšem „netlačí“ jedna barva druhou do odlišného vyznění, ale dvě barvy vytvoří úplně novou barvu a samy se stanou „neviditelné“. Z tohoto principu vychází také vynález fotomechanických reprodukčních technik, čtyř a více barevný tisk (např. ofset) i půltonový černobílý proces.

Cestu k optickému míchání vyšlapali impresionističtí malíři – obzvláště pointilisté jako Sisley, Seurat či Pissaro. Pochopili, že není nutné použít zelenou barvu, kterou by tradičně tvořili namícháním žluté a modré, ale stačí nanést na plátno tyto jednotlivé barvy jako malé body vedle sebe, které se z odstupu smísí v našem vědomí – vyvolají impresi (dojem), že se díváme na zelenou.

Čtyř- a více barevné techniky reprodukce a tisku jsou založeny na stejné optické iluzi. Barvy předlohy jsou separovány pomocí výtažkových filtrů (dnes digitálně) do tří doplňkových barev (CMY) a doplněny ještě černou (K) a převedeny do tiskových bodů, které lidské oko prakticky nepostřehne (záleží na velikosti tiskového rastru). Jednotlivé barvy pak v součtu a patřičném odstupu opět dávají dojem plné barevnosti.

K ovlivnění působení barev se nabízí ještě jiný způsob optického míchání nazývaný Bezoldův efekt, podle svého objevitele Wilhelma von Bezolda (1837–1907). Při hledání vhodné metody, skrze kterou by mohl snadno změnit barevné kombinace svého designu koberců přidáním nebo změnou jediné barvy, došel k jednoduché záměně černého nebo bílého rastru, či olemování jednotlivých prvků těmito barvami (viz ilustrační foto). Opět máme dojem, že oranžová barva je jednou tmavší (černý rastr), podruhé světlejší (světlešedý rastr).

Zátiší s ukulele, 2015 / Tmavý rastr přirozeně zesvětlíte přetřením bílou barvou apod., ale stejného efektu dosáhnte jednoduchým nasvícením např. pomocí příručního blesku, kterým skutečnou barvu rastru musíte „přeexponovat“ o 2–3 EV.

VIDĚT A PROŽÍVAT BARVY

Vidění a vnímání barev, jak bylo ukázáno na řadě příkladů i přístupů, je vždy privátní proces osobních dispozic, pozorování, prožitků a zkušeností, které však je možné přibližně pojmenovat, utřídit a naučit se s nimi především vědomě zacházet a tvořivě je rozvíjet. Přijmete-li fakt, že barvy jsou relativní pojem, jsou tvořeny naším zrakem a vzájemně se navíc neustále ovlivňují, takže nelze použít nějaké standardy a pravidla (byť dokážeme přesně změřit vlnovou délku té které barvy či popsat ji matematicky), pak věnujte zaslouženou pozornost jejich psychologickým účinkům a zkoušejte je prožívat jako aktivní a živou součást bytí na této planetě. Fotografie, která snad ještě více než jiná vizuální média, má k zraku, jak již bylo několikrát řečeno, primárně nejblíže, je ideální nástroj (pozor, pouze nástroj – byť velmi dokonalý), pomocí kterého můžete pro sebe i druhé odkrývat tajemství barev.

CVIČENÍ

Zkuste vytvořit příklad simultánního kontrastu, z kterého bude patrné, jak se barvy vzájemně ovlivňují resp. jak odlišně je může vnímat náš zrak. Nejvíce to asi bude patrné v kombinaci výrazné a neutrální (šedé) barvy, tak jako tomu je kupř. v ukázkách šedého zátiší před různě barevným pozadím. Můžete ale pracovat i s výrazně barevným popředím a nebarevným pozadím.

Své fotografie vkládejte do galerie „PROTIKLADY SE VZÁJEMNĚ POTŘEBUJÍ“ až do 13. prosince 2023. MgA. Jan Pohribný MQEP poté nejpovedenější fotografie vybere a zhodnotí v samostatném článku.

TĚŠÍME SE A PŘEJEME DOBRÉ SVĚTLO!