BAREVNĚ VIDĚT, ŠKOLA BARVY JANA POHRIBNÉHO, 2. DÍL

Barevně vidět

Dar vidět barvy, který máme, ač v omezeném rozsahu, jak si později ukážeme, obohacuje nejen naše smysly, ale také celou škálu procesů, kterými je ovlivněn náš život.

Dnes již víme, že oko, jak bylo naznačeno v úvodu této kapitoly, je značně vzdálenou obdobou fotoaparátu. Čočka oka je ve svém principu velmi podobná jednoduchému objektivu o 2 členech a stejné ohniskové vzdálenosti. Na rozdíl od posunu čočky u fotoaparátu k dosažení zaostření, oko zaostřuje zakřivením čočky resp. změnou její optické mohutnosti. Duhovka (iris) má, podobně jako clona, za úkol omezit množství světla dopadajícího skrze čočku na sítnici. Sítnice a světlo-barvo citlivé receptory v ní ukryté mají zase podobenství v senzoru (v citlivé vrstvě) vaší kamery. Sítnice obsahuje cca 6–8 miliónů čípků a cca 120 miliónů tyčinek, což lze přibližně ilustrovat, jako bychom měli v oku cca 127megapixelovou digitální kameru, ovšem pouze 6–8 Mpx zpracovává barevné podněty (také ostrost vidění se v různých částech sítnice, mj. díky jejímu zakřivení, výrazně liší)… Tyčinky lze přirovnat k senzoru o vysoké citlivosti (ISO) na vaší kameře, ale reagují „jen“ na intenzitu podnětu – světla (pigment rhodopsin, obsažený v tyčinkách, nemá za úkol rozlišit vlnovou délku, resp. je citlivý pouze na oblast zelenomodré). Tyčinky jsou rozprostřeny převážně na periférii sítnice. Čípky mají podobenství v barevném filmu, kdy každá vrstva je citlivá pro jinou vlnovou délku, ale ještě lépe v senzoru digitální kamery, kde jsou vedle sebe jednotlivé miniaturní čipy, každý citlivý pro jednu ze tří základních barevných složek (u čípků je základem citlivosti k barvám pigment iodopsin – vitamín A se zde váže na tři různé opsiny). Čípky lidského oka jsou méně citlivé než tyčinky a pro rozlišení barev potřebují dostatek světla (proto za šera vidíme takřka černobíle, neboť jsou aktivní pouze tyčinky). Jsou soustředěny ve středu sítnice na tzv. makule = žluté skvrně. Se vzdáleností od makule čípky dramaticky ubývají, narůstá však počet tyčinek a jejich densita je největší cca 5–6mm od středu sítnice (kolem 160000 tyčinek na 1mm2). Jak bylo řečeno, tato oblast sítnice slouží k nočnímu a perifernímu vidění, ale je také citlivá na pohyb a změny intenzity světla. Naše oko sice nemá závěrku, ale fotoreceptory oka potřebují určitou délku „expozice“, aby reagovaly na světelný podnět. Velmi rychlé střídání světla a tmy nám splývá do celistvého obrazu (to je mj. princip filmového či televizního záznamu…). Na jeden optický nerv je napojeno více tyčinek, což sice snižuje rozlišení (nejsme schopni za šera dostatečně zaostřit a tedy např. číst), ale na druhé straně tím stoupá jejich sensitivita (podnět dokáže vyvolat už jediný foton – dokážeme v noci vidět plamen svíčky až na vzdálenost 27km…). Je zřejmé, že obraz na sítnici je díky nepravidelnému uspořádání čípků a tyčinek vnímán nestejně. Co vidíme, je výsledek toho, jak jsou impulzy z oka zpracovány v mozku. A jak trefně poznamenává R. Pihan na svém webu: „Protože oko opouští ve svazku optického nervu (papile) celkem asi 1 milion nervových vláken (v tomto smyslu je tedy oko 1 megapixel), v průměru je na 1 vlákno napojeno 130 světlocitlivých buněk (vida – základy JPEG komprese staré miliony let).“

Je poměrně vzácné vidět čisté barvy, které by reprezentovaly světlo o jediné vlnové délce. Většina barev a jejich odstínů je složena z daleko pestřejší směsice vlnových délek. Dokážeme rozlišit přibližně na 17000 barevných odstínů – od červené, kterou řadíme k dlouhovlným, přes oranžovou, žlutou, zelenou až k modré a fialové, které mají kratší délku vln (více v budoucím dílu Světlo má duální charakter). Oko navíc rozdílně akomoduje (zaostřuje na bližší nebo vzdálenější partie prostoru) pro jednotlivé spektrální barvy vzhledem k rozdílnému lomu barvy v oční čočce. Budete-li pozorovat např. červený bod, jehož barva má lom nejnižší, bude se vám vedle ležící fialový bod jevit neostrý vzhledem k jeho nejvyššímu lomu světla v oční čočce (typická chromatická vada každé optické soustavy, tedy rovněž objektivů, kde je přirozeně snaha výrobců tyto vlastnosti maximálně potlačit).

Bohužel ne všichni mají to štěstí vidět celý rozsah barev. Přibližně 8 procent mužské populace (u žen cca 0,5 %) není schopno správně rozlišovat barvy. Neodliší často červenou od zelené nebo v jiných případech žlutou od modré, vzácně nerozliší žádnou barvu. Je to převážně dědictví z otcovy strany, které se může projevit, ale až v následujícím pokolení. Biologové zjistili (z mužských spermií), že základní instrukce pro fotoreceptory jsou obsaženy v genech. Gen pro rozeznání modré je např umístěn v chromozomu č. 7, pro rozlišení červené a zelené je důležitý chromozom X. Nedostatek kopií tohoto genu snižuje schopnost rozlišovat zelenou. Problematika barvosleposti je mnohem složitější, ale z výzkumů je patrné, že barvy hrají důležitou roli v našem životě již od početí.

U zdravé populace se v průběhu života rovněž mění schopnost oka vnímat některé barvy. Ve stáří nabývá oční čočka žlutavého zabarvení, což má za následek pohlcování modrých paprsků a oko tím snižuje svou citlivost pro oblast modré. U dětí je naopak zabarvení jemně nazelenalé, což zase oslabuje vidění barev z oblasti červené části spektra.

Věčné úskalí, 1998 • zcyklu Nová doba kamenná

Oko má schopnost, na rozdíl od senzoru digitální kamery nebo filmu, pojmout značný dynamický rozsah. V jediném okamžiku je schopno rozlišit kontrast cca 15 EV a při adaptaci na nejhlubší stín a nejvyšší jas dokonce až 30 EV, barevný negativ jen 7–8 EV, senzor soudobých DSLR 9–10 EV (např. Nikon D850 udává dokonce 14,8 EV), ale spektrální vlastnosti zraku se s úbytkem světla mění. Citlivost zraku se při poklesu světla zvyšuje na kratší vlnové délky, zvláště modrou, při zvýšení intenzity světla nastává naopak posun k delším vlnovým délkám. Pozorujete-li červený a modrý obrazec, které jsou stejně světlé, může se jevit v intenzivním světle červený obrazec jako světlejší, ale při slabším osvětlení bude světlejším dojmem působit obrazec modrý. Tento jev, kterému se říká Purkyňův, podle významného českého přírodovědce, který jej popsal již na počátku 19. století, poukazuje mj. na nutnost stanovení určitého standardu osvětlení, při kterém jsou pozorovány barevné předlohy. To se týká zejména galerií, audiovizuálních projekcí, ale rovněž fotolaboratoří, grafických studií, tiskáren atd. U fotografií by měla ideálně probíhat kontrola výstupních pigmentových tisků, barevných zvětšenin atp. za stejných světelných podmínek, jak ji uvidí divák. Dnes k tomu do značné míry slouží simulace výstupního tisku na monitoru, kde je možné zohlednit nejen hladinu osvětlení, jeho přesnou barevnou teplotu, ale také nosný materiál, na který se bude fotografie tisknout, a jeho zabarvení i vlastnosti (více v kapitole Zarámujte to do (neutrální) barvy).

Purkyňův fe­nomén již mnohem dříve vyjádřil mj. Leonardo da Vinci, jehož pozorování vedla k závěru, že: „červeň a žluť jsou nejkrásnější ve světle, modř a zeleň v polostínu.“11 Pokud byste tuto fotografii modelky Báry vytisknuli a pozorovali a) v plném světle, tj. standardních pozorovacích pomínkách, b) ve vzdálenosti od zdroje světla, tedy v polostínu, šeru, mohli byste si tento jev potvrdit.

Barevně vnímat

Analýza obrazu resp. impulsů, která se odehrává v mozku je následně interpretována v závislosti na každém jedinci a jeho jedinečnosti. Složitá struktura chemických a neurologických reakcí vyvolaná podněty světla a barev nebyla dosud věděcky uspokojivě vysvětlena. Je však zřejmé, že vyhodnocení přijímaných obrazů (světla a barev) je závislé na našich psychických, fyzických i emocionálních stavech, našich zkušenostech, paměti či preferencích. Mozek je aktivní systém, kde jsou všechna „data“ neustále revidována. Zde již přirovnání k mechanickému záznamu kamery nelze aplikovat. Naopak zde asi doceníme vizi a filozofický přístup J. W. Goetha a jeho následovníků… „Každý vjem je představou a každá vzpomínka je jen oživenou představou. Není vlastně žádná přesná paměť, ta je vždy ovlivněna a konfrontována současností. Podobně je to i s vnímáním barev, což je velmi dynamický proces. Zapamatování si konkrétních barev je vždy proces rekonstrukce, což je opak reprodukce.“

Prostředí, nálada, počasí, světlo atd. významně ovlivňuje, jak barvy vnímáme. Stejná situace a barvy v letním slunečném horkém dni nám utkví v paměti odlišně než jaká je atmosféra na tomto snímku.

Relativita barev

Abyste to neměli jednoduché, ukážeme si řadu situací, jak náš zrak (oko-mozek) vyhodnocuje určité sestavy barev a jejich vzájemných proporcí. Uvědomíte si mj., jak také mohou působit
některé vaše fotografie, kde takových principů náhodně nebo naopak cíleně použijete, přinejmenším pochopíte nebo si potvrdíte některé jevy, se kterými se možná setkáváte. Jistě si pak budete připomínat myšlenku, kterou napsal počátkem 60. let minulého století malíř a pedagog Josef Albers v jednom z přelomových děl nauky o barvách v umění – Interaction of Color: „Barva je nejvíce relativní médium v umění“.

Albers ve svém díle mj. uvádí analogický příklad, který si můžete vyzkoušet sami. Budete potřebovat tři přibližně stejné nádoby – do jedné nádoby nalijte horkou (sotva snesitelnou) vodu, do druhé vlažnou (ideálně uprostřed mezi horkou a studenou) vodu a do třetí studenou (ledovou) vodu. Levou ruku ponořte do horké vody, pravou do studené vody a nechte nějakou dobu rozdílné teploty působit. Poté ponořte obě ruce do prostřední nádoby – vlažné vody. Co ucítíte? Stejnou teplotu? Pocity se prohodí – pro levou bude vlažná studená, pro pravou naopak docela teplá. „Je to rozdíl mezi fyzikální skutečností a psychickým efektem, nazývaným v tomto případě haptickou iluzí. Podobně jako haptická citlivost nás zmate, stejně tak optická iluze je matoucí. Vede nás často k tomu ‚vidět‘ a ‚číst‘ jiné barvy než ty, se kterými jsme konfrontováni fyzicky.“

Jednou z nejběžnějších situací fotografa, kdy lidské oko nerozlišuje změnu barev, je fotografování, ale i samotný pobyt v interiéru osvětleném např. žárovkovým světlem. To je přirozeně mnohem teplejší než např. denní nebo zábleskové světlo, ale náš zrak vyhodnotí tuto situaci jako zcela normální – barevně tedy vyváženou. Nafotografujete-li však stejnou scénu s nastavením WB na denní světlo nebo film s touto charakteristikou barevného vyvážení, bude ve vašem snímku převažovat žlutooranžový odstín. Často vám nepomůže ani nastavení vaší digitální kamery na automatické WB či dokonce na symbol umělého světla, který by měl odpovídat danému osvětlení (více v jednom z dalších dílů: Barvy svět(l)a).

Dolmen na ostrůvku Gavrinis, 2001 / zářivkové a denní světlo a jak jej vnímá náš zrak…

Adaptační schopnosti lidského zraku jsou ovšem jen jednou z možností, jak výše popsaný jev vysvětlit. Do hry vstupuje ještě jiný důležitý faktor psychologicky podmíněných reakcí lidského vnímání, který je nazýván vjemovou barevnou konstantou. Naše psychika si záměrně zjednodušuje přemíru barevných vjemů, které nás obklopují a neustále se vlivem světla, ročních období (zejména v přírodě) a jiných příčin mění. Budete-li pozorovat scénu obsahující různé barvy včetně bílé (např. již výše uvedený interiér) přes barevný (kupř. modrý) filtr, pak se vám pochopitelně všechny barevné předměty včetně bílé posunou barevně směrem k barvě, přes kterou prostor pozorujete. Pokuste se však celou scénu vnímat jako celek. Zjistíte, že se vám barvy jeví přibližně ve správných barevných vztazích, že bílou nakonec vnímáte jako bílou. Posuzuje-li váš zrak vybranou skutečnost – barvy jako celek, rezignuje mozek záměrně na vyhodnocování jemných nuancí jednotlivých barev a zaměřuje se více na jejich vzájemné vztahy, tj. světlostní a tónové rozdíly. Tyto rozdíly jsou i přes barevný filtr nebo při barevném osvětlení (viz výše) relativně stejné, a proto se nám jeví celek tak, jako byste jej pozorovali v standardním bílém světle. Barevná konstanta se rovněž projeví i při posuzování lokální barevnosti tam, kde je barva vázána na konkrétní předmět, povrch, posuzovaný naší zkušeností. Např. noviny čtené ve stínu se budou jevit bílé, ačkoliv ve stínu mohou být vlivem odrazu od modré oblohy (nebo od zeleně natřené stěny) výrazně do modra (do zelena), ale mozek přiřadí „automaticky“ bílou jako barevnou konstantu pro papír novin. Stříbrný povrch vašeho počítače apod. se vám v žárovkovém světle nebude jevit do žluta, ale stříbrný, neboť tak si ho pamatujete v přirozeném světle či ze zprostředkovaných obrazů, jako je reklama, prospekty k výrobku apod.

Prof. J. Brožek v jedné z nejpřehlednějších knih o barvách, které u nás vyšly, Dobrodružství barvy (vydáno pod jménem jeho ženy I. Brožkové v r. 1983) mj. poukazuje na nedorozumění mezi impresionistickými malíři a jejich prvními diváky. „Malíři se snažili věrně zaznamenat okamžité zrakové vjemy vyvolávané různou barvou slunečního světla a jeho odrazu, ale diváci nechtěli připustit fakt, že odraz světla od modré oblohy nebo žluté světlo červánků může zabarvit např. sníh a stíny na něm jednou do žluta a jindy do modra. Vyčítali malířům, že je klamou a že si vymýšlejí, protože vjemová konstanta působila, že v jejich podvědomí fixoval povšechný barevný vjem zkušeností častěji prověřený – totiž že sníh je bílý – a nevyvinutá citlivost zraku k jemným barevným diferencím je v tom utvrzovala.“

Sníh je v naší paměti reprezentován výhradně bílou nebo světlešedou barvou a již nevnímáme, že stíny mohou být ovlivněny odrazem např. od nebe, jako je tomu u pohledu do Obřího dolu ze Sněžky. Fotoaparát však tento rozdíl “vnímá” velmi přesně, nemá v sobě integrovanou žádnou barevnou vjemovou konstantu…

Barevná fotografie jen potvrdila to, co Goethe, impresionisté a další citliví pozorovatelé viděli již dávno. Přesto může být divák i vašich fotografií zaskočen, jaké že barvy jsou na fotografii zachyceny, když jeho vjem ze skutečnosti může být jiný. Jeho pozorování skutečnosti se spokojí s přibližnou barevností a pojmenováním jen hlavních barev. Pro označení barevnosti trávy, listů atd. mu postačí označení zelená, ač její odstíny mohou být rozmanité. „Proto se náš barevný svět nemění, udržuje se v konstantní barevnosti a je nám důvěrně známý a blízký“dodává prof. J. Brožek.

Setkat se můžete i s jiným jevem nazývaným metamerická chyba, který lze popsat jako stav, kdy stejná barva vypadá pod různými zdroji světla různě. Společenské šaty, které vypadaly v obchodě černé, se na ulici pod denním světlem jeví jako tmavě modré. Osvětlení obchodu bylo patrně spektrálně „vykradené“ – chyběla v něm modrá složka spektra, a proto jste barvu ani nemohli vnímat.

Z předešlých odstavců plyne, že exaktní barvy a jejich odstíny ve své podstatě pro náš zrak neexistují bez nějaké přesné reference, vzoru. K tomu se ve fotografii používá standardizovaná barevná tabulka s šedým klínem (např. fy Kodak, Gretag apod.), kdy můžete fotografovanou scénu (podmínkou je stejné světlo) s touto tabulkou porovnat (případně i fotometricky proměřit) a nastavit při výstupu (na monitoru, v tisku) barvy přesně dle tohoto standardu. K referenci nastavení správného WB, tedy k porovnání, vám většinou postačí pouze tabulka se středně šedou barvou (18% černá), v nouzi i kus bílého papíru, jak si ještě ukážeme v kapitole věnované vyvážení bílé a optimálně exponované fotografii vzhledem k barvám.

Pamatujete si barvy?

Zkuste si představit nějaké obecně známé logo, značku jako např. McDonald, Coca-Cola, Baťa, Škoda nebo Canon (či Nikon, Sony, Olympus, Pentax, Fuji, Leica atd. abych někoho neurazil), abychom zůstali v hájemství fotografie… Dokážete si vybavit přesný odstín červené loga Canonu (nebo žlutého podkladu pod černým nápisem Nikon), který by měl být podle závazného vzoru všude na světě stejný? Kdybych vám předložil deset variant odstínu červené (žluté), jsem si jistý, že se neshodnete na jediném odstínu. Vizuální paměť je velmi omezená ve srovnání např. se sluchovou pamětí. Často si zapamatujeme melodii, kterou jsme slyšeli jen jednou, dvakrát.

Popřít existenci barevné paměti by však znamenalo popřít lidskou přirozenost vytvářet si pro důvěrně známé barvy a tóny určitý standard, který pak pro dané situace očekáváme nebo dokonce vyžadujeme (viz barevná vjemová konstanta). Tak se nám do paměti zaznamenalo určité tónové rozvržení pro pleťovou barvu, odstín a sytost modré oblohy, zeleň trávy apod. Výrobci barevných filmů již dávno této naší „paměti“ přizpůsobili vlastnosti některých materiálů a kupř. společnost Fuji u několika filmů zaměrně zvýšila úpravou barviv emulze sytost zelených tónů, neboť „všeobecný vkus žádá, aby tráva byla světlá a hodně sytá“. K podobným preferencím směřují soudobé Picture styles (více v dílu Nastavte styl acharakter), které nastavíte ve své digitální kameře nebo dodatečně v grafickém editoru, v kterém pak data zpracujete.

Jarní krajina u Pienzi v Toskánksu

Stále však platí, že když nemáme v obrazu nějakou standardní referenci, tedy záchytnou barvu, se kterou můžeme výslednou fotografii porovnat (ideálně neutrální barvu, tj. zmíněnou středně šedou tabulku nebo alespoň bílou zeď apod.), nemůžeme se příliš na vlastní paměť spoléhat. Navíc, jak bylo výše řečeno, scénu ovlivňuje významně i zabarvení (teplota chromatičnosti) světla, kterou náš zrak může eliminovat tím, jak se dané situaci přizpůsobí. Jsme pak udiveni, že na fotografii je ulice osvětlena zářivkovým světlem do zelena, když jsme ji viděli nasvícenou přirozeně bílým světlem… Zkušenost, pozorování (viz Goethe) a cit jsou jedinými vodítky u fotografií, které vznikaly za nestandardních světelných a barevných poměrů (např. krajina při západu slunce, ulice v pouličním světle apod.). V tvůrčí fotografii je i někdy žádoucí „zapomenout“ skutečné, správné barvy a osvobodit se od napodobování reality či následovat všeobecně rozšířenou „paměť pro barvy“ a obecnou oblibu v často sytých barvách. V této škole naleznete jistě řadu inspirativních příkladů záměrného „porušování pravidel“.

Palais Tokyo, Paříž
 

Pojmenujte barvy

Panjiayuan – největší bleší trh v Pekingu

Možná jste si také všimli, jak málo slov známe pro vyjádření barev a jejich odstínů. V některých jazycích je pro některé barvy a její odstíny až 20 slov. Bez vhodných slov však stejně jasnou představu o barvě nezískáme. Uvedenou trademark barvu firem Canon (Nikon aj.) můžeme popsat jako červenou (žlutou), ale to je velmi široký pojem. Grafický designér zpřesní označení na zářivě červenou (signální žlutou), ale laikovi to již příliš neřekne, a i kdyby, víme, že jeho i vaše představy té barvy se budou lišit. Jak si v jedné z dalších kapitol ukážeme, dnešní popisy barev se odehrávají především v číslech dle různých barevných modelů, které se používají především v gra­fických a tiskových aplikacích.

Hovořit o barvách je stejný problém jako hovořit o fotografiích. Slova nejsou obrazy, ale ani barvy nelze přesně slovy vyjádřit. Jak vůbec probíhají procesy uvažování o barvách a jejich slovní vyjádření, ukazuje mj. malý test, který si vám dovoluji předložit: čtěte názvy barev napsané výše, ale tak, že budete nahlas vyslovovat barvu, kterou je název barvy vytištěn, a nikoliv co je tam opravdu napsáno… Zkusili jste to? Pokud nemáte synestetické schopnosti (viz jeden z dalších dílů Jak znějí či chutnají barvy?), pak to jde asi velmi ztuha, že? Je to způsobeno tím, že se „hádá“ levá polovina mozku s pravou. Zatímco pravá polovina se pokouší říct barvu, levá polovina trvá na přečtení daného slova.

Cvičení

Zachyťte situace, kdy do vidění a vyhodnocení barev vstupuje uvedená barevná vjemová konstanta, ale na fotografii pak barvu vidíme jinak – např. na sněhu, na bíle natřeném domě, knize, novinách rozevřených ve stínu je stránka/stěna domu ve stínu více do modra, jako odraz modré oblohy. Stejně tak např. v interiéru osvětleném částečně žárovkou a částečně denním světlem, tyto barevné rozdíly nevnímáme, ale fotoaparát ano.

Bíle natřené domy ve vesničce Binibecca na ostrově Menorca, mají na fotografii mnoho odstínů bílé resp. světle šedé, které však nevidíme, protože naše podvědomí říká : je to přeci bílý nátěr…

Podobně jednobarevně se mi jevil interiér kupole skladu, který je z šedého betonu, ale fotografie jasně ukázala barevné rozdíly mezi partiemi nasvětlenými sluncem a partiemi ve stínu.

Své fotografie vkládejte do galerie „Barevně vidět“ až do 6. listopadu 2023. MgA. Jan Pohribný MQEP poté nejpovedenější fotografie vybere a zhodnotí v samostatném článku.

Těšíme se a přejeme dobré světlo!